Historie hasičů v českých zemích

Časté požáry sužovaly naši zemi již dávno. První požární řád v latině pochází z roku 1350 a je uložen v pražském archivu. V dalším období, v podmínkách Habsburské monarchie, vydala císařovna Marie Terezie pro Čechy dva patenty („Řády k hašení ohně“), a to 3. 2. 1755 pro královská města pražská a 22. 9. 1755 pro venkov. O 30 let později, 25. 7. 1785, vydal Josef II. pro Čechy dva požární řády (první pro města, druhý pro venkov), a potom 24. 1. 1787 pro Markrabství moravské a Vévodství slezské.

Asi v polovině 19. století se zrodila myšlenka na vytvoření hasičských spolků, které by byly schopny organizovaně bojovat proti ohni a jiným přírodním katastrofám. Příznivý vliv na rozvoj hasičského hnutí měl zákon spolkový a shromažďovací z 15. 11. 1867, včetně prosincové ústavy téhož roku. Obsahovala některá základní práva především spolčovací a shromažďovací.
To dalo impuls k počátkům hasičského hnutí.

Podle archivních materiálů byly první hasičské sbory zřízeny v oblastech Čech s německou menšinou jako Zákupy v r. 1854, Česká Kamenice v r. 1856, Rumburk v r. 1858, Liberec v r. 1861. První český sbor dobrovolných hasičů byl založen ve Velvarech v r. 1864. Stanovy tohoto sboru byly 7.5.1864 potvrzeny místodržitelstvím rakousko-uherského mocnářství a tím vstoupil v život první český dobrovolný hasičský sbor.

Od velvarských hasičů si vyžádala propůjčení stanov další města, aby mohla rovněž založit své sbory. Mezi prvními byla i Chrudim, která měla za sebou již jeden pokus o založení sboru, ne však samostatného, ale jako odbor Sokola.

To bylo v roce 1867.Během první světové války došlo ve všech hasičských sborech ke značnému omezení činnosti. Většina členů byla odvedena na frontu nebo k válečným úkolům. Zbylí členové stačili udržovat jen nejnutnější pohotovost a věnovali se samaritánské službě.

Na Moravě se jako jeden z nejstarších uvádí v r. 1852 Petřvald, v r. 1868 Velké Meziříčí, v r. 1870 Karviná a Těšín. Ještě před vydáním „Požárového řádu“ v roce 1873 byly v Čechách založeny SDH v těchto místech: v r. 1864 Roudnice nad Labem, v r. 1867 Nepomuk a Kolín, v r. 1868 Kutná Hora, Plaňany, Tábor a Nejdek, v r. 1869 Sedlčany.

Rakouské vládní úřady nebyly z počátku příliš nakloněny myšlence zakládání českých hasičských sborů, neboť v tom spatřovaly spolčování českého opozičního živlu. Další hasičské sbory však vznikaly spontánně. Podle statistiky jich bylo v Čechách 20 v roce 1870, v roce 1874 již 107, v roce 1881 již 170, v roce 1887 bylo 786 sborů s 30.622 členy. Dnes je toto číslo nepředstavitelně vyšší. Zakládané hasičské sbory se sdružovaly na sklonku 19. století do žup. Nejvyšším orgánem byla „Zemská ústřední hasičská jednota“, později to byla „Česká zemská hasičská jednota“.

Po vzniku ČSR v roce 1918 se hasičské hnutí rozvíjelo v lepších podmínkách. Rozhodující vliv na založení první profesionální jednotky v okrese měla zákonná úprava PO z roku 1958, kdy vstoupil v platnost zákon č.18 "O požární ochraně", kde v § 12 jsou rozlišeny druhy jednotek požární ochrany a jejich úkoly. Zde jsou mezi jednotkami zařazeny i požární útvary. § 13 tohoto zákona specifikuje Požární útvary v odstavci l. Veřejné požární útvary jsou orgánem městských nebo okresních národních výborů a v odstavci 2 je uvedeno, že organizaci požárních útvarů stanoví ministerstvo vnitra.

S rozvojem průmyslové a zemědělské výroby bylo nutno zlepšovat nejen preventivní činnost, ale zároveň i činnost represivní. Neslo to sebou právě soustřeďování vysokých materiálních hodnot, zvyšování mechanizace, ale zároveň i zvyšování škod při případných požárech. Ke snižování těchto škod rychlým a účinným zásahem bylo proto přistoupeno k tomu, aby od roku 1970 byly všude tam, kde ještě nebyly ustaveny Veřejné požární útvary v okresech, byly zřízeny.

Dodatek na závěr......

Pohledem do historie získáme detailnější představu o potřebě hasičských sborů. Připomeňme si, co všechno museli vytrpět naši předkové v minulosti. Byly to ničivé války, zejména třicetiletá, nemoce, zvláště mor, živelné pohromy všeho druhu a tíživé byly i požáry. Není u nás města, ale ani vesnice, aby v průběhu své existence nebyly postiženy velkým požárem a to i několikráte za sebou. Příčinou požárů v minulosti až do druhé poloviny 19. století byl především charakter staveb. Domy a chalupy byly stavěny z materiálu, který dala příroda. Byly to zhruba otesané kmeny sestavené do roubení se spárami vymazanými jílem. Jako krytinu si vyráběli lidé vesměs sami podomácku štípaný šindel, zejména ve městech. Řada obyvatel ve venkovském městě, nevyjímaje Rožmitál, chovala na území města značný počet hospodářských zvířat, neboť hospodařila v katastru města na vlastní půdě, z části též v nájmu. Na venkově se jako krytina na obytných staveních používal převážně šindel. Na hospodářských stavbách, jako chlévech, stodolách a kůlnách, byly krytinou slaměné došky z žitné slámy. Tento hořlavý materiál byl v parném letním období příčinou častých požárů, jejichž šíření bylo neobyčejně rychlé, zejména s přispěním větru. Nejen blesk při bouřkách dával vzniknout požárům, ale také lehkomyslná neopatrnost nebo nedbalost obyvatel a ojediněle i paličství. Vznik velkých požárů s nedozírnými následky byl častý. Nepříznivou okolností bylo i to, že lidé byli neznalí způsobu hašení ohně a holýma rukama bylo těžké zabránit dravému živlu. Města a obce neměly žádné hasicí zařízení.To bylo v té době ještě neznámé. K jeho používání se dospělo až ve druhé polovině 19. století, kdy se v Čechách vzmáhala průmyslová výroba, železniční doprava a technický pokrok.

Zdroj: internet

Historie profesionální požární ochrany v českých zemích

Za první Československé republiky existovaly veřejné (komunální) požární jednotky z povolání jen v některých větších městech. V ostatních městech a obcích využívali starostové předpisy prakticky převzaté z Rakouska-Uherska. Ty umožňovaly přenášet zodpovědnost starostů za hašení požárů na dobrovolné hasičské sbory. Jejich materiální potřeby však kryly jen částečně. Někde byly dobrovolné hasičské sbory posíleny městským zaměstnancem zastávajícím funkci strojníka popřípadě velitele.
 

Uvedený stav ale samozřejmě neodpovídal potřebám průmyslového státu v dobách míru, tím spíše za války. Rychlá změna nenastala ani v protektorátu, kde byl vydán překlad německého zákona jako vládní nařízení o hasičstvu - veřejné (městské) požární útvary se v Německu nazývaly požární policie a byly jednotně řízeny ministerstvem vnitra. Asi v roce 1942 byl i v protektorátu ustaven pluk (Regiment) požární policie Čechy - Morava. Mužstvo pluku tvořili čeští četníci a příslušníci finanční stráže, kteří byli k pluku přeloženi a důstojníci. To byli němečtí inženýři, kteří po vystudování ještě absolvovali dvouleté učiliště požární policie v Berlíně Eberswalde. Pluk podléhal administrativně velitelství četnictva v protektorátu; jeho nasazování do akcí a výcvik řídila říšská místa. Po skončení války se mužstvo bývalého pluku požární policie většinou vrátilo zpět ke svým původním jednotkám.
 

Po válce byla požární ochrana zařazena do oboru působnosti ministerstva vnitra (jemuž také příslušel nejvyšší dohled a řízení), plnění úkolů na úseku požární ochrany pak zajišťovaly národní výbory (místní, okresní a krajské), jejichž výkonným orgánem pro tuto oblast bylo hasičstvo, které bylo dobrovolné, z povolání nebo závodní. Hasičstvo z povolání musely ze zákona zřídit všechny obce s počtem obyvatel nad 50 000, nebo i obce menší, pokud tak rozhodl krajský národní výbor. Velitel hasičstva veřejného a závodního byl oprávněn při zásahu činit potřebná opatření jménem příslušného národního výboru. Příslušníci hasičstva ve službě pak požívali ochrany veřejného činitele.
 

K zásadní reorganizaci požární ochrany dochází zejména v souvislosti s přijetím zákona o státním požárním dozoru a požární ochraně v roce 1953. Na jeho základě se výkonnými jednotkami požární ochrany staly veřejné a závodní jednotky a požární ochrana byla budována na principech vojensky organizované složky. Odpovědnost za požární bezpečnost měly podle své příslušnosti národní výbory, orgány státního požárního dozoru a ministr vnitra. Všeobecné řízení požární ochrany a dozor na ní příslušel ministru vnitra, který tuto pravomoc vykonával prostřednictvím ústřední správy státního požárního dozoru a jejich místních orgánů.
 

Přijetím nového zákona o požární ochraně v roce 1958 však došlo k postupné decentralizaci požární ochrany a následnému oslabení její úrovně. Organizace státního požárního dozoru byla tímto zákonem zcela rozbita. Státní orgány požární ochrany byly podřízeny orgánům národních výborů, které nebyly odborně na výši a celá řada státních funkcí byla předána dobrovolné organizaci Československý svaz požární ochrany. 60. léta jsou proto charakterizována snahou o zavedení nové právní úpravy požární ochrany.
 

Velice významnou událostí pro další období byl vznik Školy požární ochrany ministerstva vnitra ve Frýdku-Místku v roce 1967. V roce 1984 se tato škola transformovala na Střední odbornou školu požární ochrany MV ČSR a roku 2002 na Střední odbornou školu požární ochrany a Vyšší odbornou školu požární ochrany MV ve Frýdku-Místku.
 

V souvislosti se vznikem federativního uspořádání státu v roce 1969 byla požární ochrana zařazena do výlučné působnosti národních rad, což mělo za následek vytvoření Hlavní správy požární ochrany MV ČSR a MV SSR.
 

Následující období je spojováno s nástupem absolventů Školy požární ochrany ministerstva vnitra ve Frýdku-Místku, katedry techniky požární ochrany a bezpečnosti průmyslu Vysoké školy báňské v Ostravě a Vysoké inženýrské požárně technické školy Ministerstva vnitra SSSR v Moskvě do orgánů požární ochrany. Výchovou vlastních odborníků a příchodem absolventů středních a vysokých škol, zejména technického směru, se tak mohl zkvalitnit odborný potenciál profesionální požární ochrany a schopnost účelně řešit potřeby zabezpečení požární ochrany ve společnosti.
 

Významnými změnami prošla profesionální požární ochrana v posledních třiceti letech. Počátkem 70. let se začal měnit podíl zásahové činnosti jednotek požární ochrany ze zásahů u požárů ve prospěch technických zásahů. V současnosti tak většinu činnosti hasičů tvoří vedle samotných požárů také zásahy u dopravních nehod, při živelních pohromách, či zásahy pomocného charakteru jako odstraňování nejrůznějších překážek, vyprošťování osob apod.
 

Profesionální jednotky požární ochrany svou akceschopností postupně nahrazovaly některé druhy technických služeb a přebíraly stále větší kompetence v oblasti přípravy státu a jeho orgánů na mimořádné události a v provádění samotných záchranných a likvidačních prací během mimořádných událostí. Této skutečnosti bylo nutné přizpůsobit právní úpravu a organizaci. Již v roce 1985 došlo k vydání zákona o požární ochraně, který přes své novelizace zůstává dosud v platnosti. Tento zákon mj. stanovuje základní povinnosti fyzických osob a firem v oblasti požární ochrany a vymezuje kompetence hasičů při dozoru nad dodržováním těchto povinností.
 

Proces změn v úkolech a charakteru činnosti Hasičského záchranného sboru ČR, který svůj současný název získal v roce 1995, vyvrcholil na přelomu tisíciletí, kdy byla rozšířena působnost Ministerstva vnitra o problematiku krizového řízení, civilního nouzového plánování, ochrany obyvatelstva a integrovaného záchranného systému. V souvislosti s tím byly Parlamentem ČR projednány a schváleny nové zákony.
 

Nová právní úprava, která nabyla účinnosti dnem 1. ledna 2001, znamenala zásadní změnu v postavení, působnosti a organizaci Hasičského záchranného sboru ČR. V této souvislosti došlo také ke sloučení ředitelství Hasičského záchranného sboru ČR s Hlavním úřadem civilní ochrany, a širokou oblast civilní ochrany tak dostali na starost hasiči, podobně, jako tomu je i v některých dalších evropských státech.
 

Hasičský záchranný sbor ČR v současnosti hraje stěžejní roli v přípravách státu na mimořádné události, ať se již jedná o hrozby terorismu, průmyslových havárií nebo živelních katastrof. Hasiči mají rovněž rozhodující podíl na provádění záchranných a likvidačních prací při mimořádných událostech. Hasičský záchranný sbor ČR je hlavním koordinátorem a jakousi páteří integrovaného záchranného systému, který v případě krize slučuje všechny záchranné složky.
 

Hasičský záchranný sbor ČR v současnosti tvoří generální ředitelství, které je organizační součástí Ministerstva vnitra, a dále pak 14 hasičských záchranných sborů krajů, Střední odborná škola požární ochrany a Vyšší odborná škola požární ochrany ve Frýdku-Místku a Záchranný útvar HZS ČR v Hlučíně. Součástí Hasičského záchranného sboru ČR jsou také vzdělávací, technická a účelová zařízení, konkrétně čtyři Odborná učiliště požární ochrany (ve Frýdku-Místku, Brně, Chomutově a Borovanech), Institut ochrany obyvatelstva Lázně Bohdaneč, Technický ústav požární ochrany Praha, Opravárenský závod Olomouc a Základna logistiky Olomouc.

Zdroj: Hzcr.cz